Body Talk

Ani nevíte, jak dlouho jsem se chystala tenhle článek napsat. A že jsem ho už i několikrát vážně začala psát. Ale nikdy to nemělo hlavu a patu a nevyšlo z toho přesně to, co jsem chtěla, aby z toho vyznělo. Protože body-talk je určitě hodně osobní a ožehavé téma. A já nechci, abyste mě špatně pochopili a zároveň bych ráda, abyste si z tohoto článku něco odnesli, stejně jako u spoustu mých jiných postů. Od toho přeci svůj blog píšu, abych vám něco předala. A poučit se z někoho zkušeností, dovedností ale určitě i chyb, jde podle mě nejlépe.

Takže k mému pohledu na věc. Řekla bych, že názor na to, jak by holka měla vypadat, se s běžícím časem značně mění. Od éry být tyčka je děsně in po svaly svaly svaly až k self-love. Na první pohled by se mohlo zdát, že se všechno ubírá dobrým směrem, ale neřekla bych, že tomu tak úplně je. Změna od nejez nic tučnýho (nebo radši nejez vůbec nic) k jez zdravě a cvič se mi sice hrozně líbí a přijde mi super, že třeba díky instagramu změnily svůj pohled na zdravý životní styl tisíce lidí. A i když se teď všude možně objevují texty k self-love a slohy o tom, jak bychom se měly brát takové, jaké jsme, stejně na nás všude bliká dokonalost a co je ještě horší - okolí nás nepřijímá takové jaké jsme. Což mě upřímně dohání k největšímu šílenství a je asi to hlavní, k čemu bych se chtěla dostat. 

Já sama jsem byla od malička hubeňour (a s pekáčem buchet v období éry sportovního aerobicu a atletiky), ale samozřejmě se i mně postava v průběhu puberty začala značně měnit. Kolem patnácti mi začalo růst bříško, v 17 jsem se rozhodla s tím něco začít dělat a vypadala jsem přesně tak, jak jsem si přála a přála bych si i teď. Bez jakýchkoliv diet a omezování. Jen jsem se naučila se mít ráda, pokoukla všude možně po různých radách, opět začala několikrát týdně sportovat a jedla jsem hezky. A kdyby nepřišlo období stresu a zdravotních problémů, věřím, že to bude stále stejné. Ale protože je tělo neskutečně komplikovaný "stroj" a působí na něj nespočet vlivů, vždycky to zkrátka nejde tak, jak byste si představovali. A proto už třeba nekoukám po kalhotech velikosti 34 ale hledám třicet šestky. Chci ale říct, že jsem nikdy nebyla obézní nebo tlustá. Vždycky jsem byla normální holka, co měla někdy období, že se jí ta pneumatička začala dělat. Horší je to, že jsem se vážně někdy kvůli tomu cítila špatně. Celkově mi je teda líp, když jsem na "svojí váze", cítím se fit  a ne těžce, ale proč bych měla mít horší náladu, když tomu tak zrovna není? 

Bylo by to možná jednodušší, kdyby mi to okolí nepřipomínalo. Několikrát a od několika lidí jsem slýchala, co to mám tady a tady a že se nějak zakulacuju. Jestli ty lidi vůbec někdy pomysleli na to, co jejich slova můžou provést. Teď nemluvím pouze o sobě, myslím, že jsem už docela obrněná, co se názorů ostatních týče. Ale tolik holek má problémy s pohledem na sebe samy a tohle jim má pomoct? Prosím, zamyslete se, než něco takového někdy někomu řeknete nebo budete někoho soudit. Za prvé rozhodně není správné říkat normální holce, že má kila navíc a i kdyby je měla..nikdy nevíte, co všechno za tím je. Ať už zdravotní problémy, psychické problémy nebo zkrátka to, že ona sama takhle vypadat chce. Není to vaše tělo.

PS: Je toho mnohem víc, co bych vám chtěla říct. Tak zase třeba příště😉

G